Divoká duše

 Ráno vstanes s víš, že musíš do práce. Z minulýho tejdne, kdy bylo prostě tý práce na mě fakt moc a kolabovala jsem ze stresu, mám k práci teď trochu averzi. Vůbec se mi tam nechce a když jsem v autobuse, stahuje se mi žaludek. Je mi úplně jasný, že to zase bude psycho, a tak se snažím držet aspoň všechny ostatní aktivity na minimu, abych se úplně neuvařila ve vlastní šťávě. V práci jedeš na doraz a vypouštíš každou půlhodinu zoufalej smích. Zase jsem zůstala hodinu přes čas i když si říkám, jestli to vůbec má smysl, protože pak už je člověk tak vyfluslej, že funguje o 50% hůř, ale ty furt vidíš ty maily, je jich milion, a říkáš si, že aspoň ještě jednu rezervaci uděláš.  A jdu pryč a už cejtim, jak je mi stejně blbě jako minulej tejden. Zase se mi motá hlava, brní mi končetiny a křečovitě stahuju všechny svaly na těle a paradoxně se zrovna modlím, že sebou někde neseknu, i když to bývá moje výsostný přání. Dám si aspoň pitomej dílek pizzy na Budějárně a valím do metra. Metro...

Tak jak jsem byla hrozně chytrá že jako přestanu bejt nachvilku démonická, jak mám novou zábavu psát blog a začínám zase dělat něco se svým životem, tak to se jako úplně nekonalo. Jako supr, baví mě to a baví mě že to čtěte a tak, ale reálně to má na můj život naprosto nulovej dopad. Tak jsem prostě byla dál démonická a málo spala a pila a bavila se, až jsem teda zase zjistila, že bych si měla dát stopku. Tentokrát jsem to zjistila trochu jinak než obvykle. Psychosomatika je svině a dojde ti to až po tom, co celej den běháš po doktorech s tím, že se ti motá hlava, brní ti ruce a nohy, mozek ti stěží funguje na 40%, takže už ani jedinej kotvící bod mého bytí - práce, už dělat prostě nejde. Tak tě pošlou na neuro, na CTčku zjistí, že bohužel nemáš ani jeden posranej nádor a napíšou ti Magnosolv, jakože na, hořčík to solvne za tebe. A ty jdeš domů odpočívat a nemůžeš jít na sobotní směnu do práce a najednou je ti ty vole out of nowhere líp. Tak jsem se ani nemusela moc extra nakonec zamýš...

 Jak lépe začít léto, než na all inclusive táboře v bohnické psychiatrické nemocnici. Ne? Asi úplně nestojí za řeč (čti nemám na to koule) se rozepisovat o tom, co mě tam dovedlo (nebo teda jako coasi, traumata z dětství, haha, čekali jste něco jiného?), ale mám tak nějak potřebu seznámit vnější svět s tím, jak to vypadá za plotem. Tak here we go. TW sebepoškozování, suicidal thoughts Breakdown, psychiatrička, příjem, pavilon 26. Nikdo tady nemá douhej kabel na nabíjení, tkaničky, šňůrky z mikiny ani žiletku, jenom já. Nechala jsem se zavřít dobrovolně, tak asi usoudili, že se nechci zabít neboco. Nemůžeš nic, na oplocenou zahradu, na vycházku po areálu se sestrami natož s doprovodem, dát si kafe kdy chceš, jen dvakrát denně v určitý čas. Jídlo děs, nuda, třicet cigaret denně. Do kolektivu zapadám, jsem přece mezi svými. Schizofrenička říká automatu, že je guma. Někteří se jen plíží po chodbách, to jsou ti, co vyhráli v předpisové loterii ty oranžové lentilky. Bába, co je se mnou n...

No, dobrý, tak jsem teda asi po stopadesátý dospěla k tomu, že se budu muset fakt snažit dělat něco se svým životem. Takové snahy dopadaly většinou něčím jako challenge: "Tak, a teď budu prostě chodit čtyřikrát tejdně do fitka a budu hrozně hustá" nebo "Tak teď přestanu pít a všechny moje problémy zmizí samy!" Jeden z posledních pokusů byl: "Tak, a teď se nechám zavřít do Bohnic, protože fakt už nevím, a uvidíme, co se stane." "Překvapivě" všechny pokusy, až na ty Bohnice (haha), mi vydržely asi tejden. Prostě mě všechno buď přestane bavit, nebo mi to v danou chvíli přestane dávat smysl, nebo si vymyslím jakejkoliv jinej nesmysl, proč v tom nemůžu pokračovat. A pak se jede pěkně odznova (samozřejmě s nejméně dvouměsíční odmlkou dělání čehokoliv). Vlastně jsem upřímně doteď nepřišla na to, proč tohle celej život dělám. Co je to za nesmyslnej vzorec a kam to vlastně vede. Babička, největší damage master mého dětství, vždycky říkala: "Ty nikdy ...