Takovej normální den

 Ráno vstanes s víš, že musíš do práce. Z minulýho tejdne, kdy bylo prostě tý práce na mě fakt moc a kolabovala jsem ze stresu, mám k práci teď trochu averzi. Vůbec se mi tam nechce a když jsem v autobuse, stahuje se mi žaludek. Je mi úplně jasný, že to zase bude psycho, a tak se snažím držet aspoň všechny ostatní aktivity na minimu, abych se úplně neuvařila ve vlastní šťávě.

V práci jedeš na doraz a vypouštíš každou půlhodinu zoufalej smích. Zase jsem zůstala hodinu přes čas i když si říkám, jestli to vůbec má smysl, protože pak už je člověk tak vyfluslej, že funguje o 50% hůř, ale ty furt vidíš ty maily, je jich milion, a říkáš si, že aspoň ještě jednu rezervaci uděláš. 

A jdu pryč a už cejtim, jak je mi stejně blbě jako minulej tejden. Zase se mi motá hlava, brní mi končetiny a křečovitě stahuju všechny svaly na těle a paradoxně se zrovna modlím, že sebou někde neseknu, i když to bývá moje výsostný přání. Dám si aspoň pitomej dílek pizzy na Budějárně a valím do metra. Metro jede za minutu a já si přeju, aby mě někdo pod to metro hodil, protože já na to zrovna nemám sílu. Venku chčije, tlačí mě bota, všechno je nahlas, lidi se hejbou. Jediný na co myslím je, že bych si dneska strašně ráda vylila držku vínem na rautu. Naštěstí jsem napsala na blog, že nebudu pít, tak se mam aspoň čeho chytit, haha to jsem na sebe vyzrála. 

Vítám se, hážu kabát do šatny a sedám si do koncertní síně v Karolinu. Pomalu začíná odcházet stres, protože vím, že budu aspoň chvilku v klidu sedět, poslouchat, a nemusím nic. Tak jak se mi fyzicky ulevuje, začínám cejtit, jak na mě celej den dolíha a do očí se mi derou slzy. Hlavou mi akorát běží, že zítra ráno vstanu a musím do práce a musím fungovat a bejt normální a nesmím pít a začínám bejt super úzkostná, snažím se to potlačit a rozdejchat, ale nakonec nasucho polykám Neurol a říkám si, že to vypadá, že vyměním závislost za závislost a nahlas se tomu směju. 

Koncert končí, já odmítám sklenku vína a přeju si teleportovat se, když ne rovnou do rakve, tak aspoň domů. Venku pořád chčije, mám odřenou patu, bolí mě záda a koleno a všechno mě neuvěřitelně sere. Vtipný na tom všem je, že je to zase další normální den, za který bych se v Bohnicích na komunitě mohla z fleku pochválit. Takovej normální den, kdy mě napadlo asi jen třikrát, že bych se nejradši zabila. Jak dlouho tohle ještě vydržím, to jsem teda zvědavá. Amen.