Bohnice lajf 1

 Jak lépe začít léto, než na all inclusive táboře v bohnické psychiatrické nemocnici. Ne? Asi úplně nestojí za řeč (čti nemám na to koule) se rozepisovat o tom, co mě tam dovedlo (nebo teda jako coasi, traumata z dětství, haha, čekali jste něco jiného?), ale mám tak nějak potřebu seznámit vnější svět s tím, jak to vypadá za plotem. Tak here we go.

TW sebepoškozování, suicidal thoughts

Breakdown, psychiatrička, příjem, pavilon 26.

Nikdo tady nemá douhej kabel na nabíjení, tkaničky, šňůrky z mikiny ani žiletku, jenom já. Nechala jsem se zavřít dobrovolně, tak asi usoudili, že se nechci zabít neboco. Nemůžeš nic, na oplocenou zahradu, na vycházku po areálu se sestrami natož s doprovodem, dát si kafe kdy chceš, jen dvakrát denně v určitý čas. Jídlo děs, nuda, třicet cigaret denně.

Do kolektivu zapadám, jsem přece mezi svými. Schizofrenička říká automatu, že je guma. Někteří se jen plíží po chodbách, to jsou ti, co vyhráli v předpisové loterii ty oranžové lentilky. Bába, co je se mnou na pokoji, má chodítko a od 4 do 8 ráno dělá na třech metrech čtverečních bum klap klap. Další bába, co má cigarety na příděl, vybírá obrovský popelník v kuřárně. Super zábavná holka, co bere piko. Nedivím se jí, rozumím jí.

Jsou tu samý hodný a hezký holky, a taky mladý, a zničený, a pořezaný od hlavy až k patě a říkáš si, která asi umře první a když slyšíš hlasy na chodbě, těšíš se, že bude nový příjem, jediný vzrůšo večera.

První skupinová terapie, první pohovor s psychiatričkou, terapeut, co mi na všechno říká "aha" a tváří se příšerně smutně, zatímco já povídám o svým životě a se slzama ve vočích se tomu směju.

A už můžu na vycházku, dokonce s doprovodem. Přeskočila jsem dva levely, holky jsou ohromené a závidí mi. Volám mámě kde jsem, protože mi ostatní spolupacientky řekly, že bych asi měla. Sedím a čtu si a přemýšlím o tom, že jsem už měla bejt předevčírem mrtvá. Nevím, co si o tom mám myslet, mám zmatek v hlavě, jsem dezorientovaná ve vlastních myšlenkách a jdu si na sesternu pro Riváč.

Po nesmyslně nudném a jednotvárném víkendu, kdy se tady prostě nic neděje, jdu na další pětiminutovku s psychiatričkou. Chválí mě, že už se půl roku neřežu a utěšuje, že bude zase dobře. Doporučuje mě na - pozor - VIP pavilon pro VIP blázny (takový ty, co mají prej ještě naději), terapeutické oddělení v pavilonu 3.

Loučím se s partou holek, o kterých vím první poslední, které mi vyzvracely celý svůj život mezi oblaky cigaretového kouře - a já jim. Protože už se nejspíš nikdy neuvidíme. Tak proč ne. Oversharing is caring. Balím si svůj dlouhej kabel, svý boty s tkaničkama, svou žiletku a spoustu zbytečnejch věcí, na který jsem ani nešáhla, a nechávám se sanitkou odvézt o třista metrů dál, do nové bubliny, za novýma lidma, do nového režimu, do tajemného terapeutického ráje - řikali. Tam prej bude zase dobře.

Na pavilonu 26 jsem byla 5 dní. Aby to dávalo smysl (no to nevím) a řád (no to doufám), tady to zalomíme a dáme si příště pokračování.

V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat.

S přátelským pozdravem,

Vaše Divokost.