Rok

Uběhl rok od totálně lifechanging experience - mé hospitalizace v Berouně v programu pro hraniční typy osobnosti a ocd. A tenhle rok vypadal absolutně jinak než těch asi deset předchozích. Změnilo se toho u mě tolik, až můžu úplně v klidu říct, že mi to fakt změnilo celej život. Člověk prostě po deseti letech depresí, úzkostí, rozpadů osobnosti, spirál sraček a nekonečného zoufalství absolutně vůbec nečeká, že by se mohlo něco změnit. Vlastně vůbec nechápu, jak jsem to přežila. Síla člověka je neuvěřitelná, pořád dokola jsme schopni aspoň trošku vystrčit hlavu nad hladinu žumpy a zalapat po dechu. Alespoň ti, co stále neztratili naději. Těm, co ji ztratili, se nedivím. Nemějme jim to prosím za zlé.

Člověk nečeká, že se něco změní. A už vůbec ne to, že se změní všechno. No, hlavně to všichni říkají, ne? Máš hraničku, to je na celej život, tvůj život bude prostě do smrti na hovno, nedožiješ se třiceti, čtyřiceti, padesáti. Jaký je to pocit, s tímhle žít? Řekněme, že máte zkaženej zub. Proč byste si ho jako měli nechat vrtat, když stejně brzo budete hnít celí? Proč byste se měli snažit budovat domov? Budovat kariéru? Stejně půjdete pod zem. Proč šetřit? K čemu vám budou na účtu peníze, až umřete? 

No a vy si tak vylezete na konci února, po šesti týdnech jako fakt tvrdé mentální práce, ven, a najednou je všechno jinak. A vám je dobře. A vy se najednou o sebe bojíte. Najednou máte hodnotu. Necítíte se jako kus odpadu o kterej všichni deset let zakopávali. A dny ubíhají, a vy opatrně našlapujete. Našlapujete, abyste náhodou nějakým prudkým pohybem neporušili to štěstí, které vás potkalo. Tu dobrou náladu a ten neznámý pocit síly a stability, který jste v sobě opět našli. 

Teď, po roce, už mám pocit, že je to za mnou. Neříkám, že jsem se vyléčila z hraničky. Haha. Co vám nikdo neřekne je to, že se můžete naučit posílit její pozitiva a minimalizovat negativa. Že můžete ovládat vlastní myšlenky, nemusíte se nechat strhnout negativním uvažováním, naučit se v sobě vidět ty hezké věci a přestat si nadávat za chyby, které uděláte. Není to bez práce, ale lepšíte se v tom každým dnem. Věříte si a dokážete se sami na sebe spolehnout. A je to lehčí a lehčí.

Přeju si, aby měl v budoucnu každý přístup k tak kvalitní péči, kterou jsem dostala já. A ještě lépe, aby tu péči a ty znalosti dostal na světě každý. Víte, jak by bylo na světě hezky?