Tak, a teď začnu psát blog.

No, dobrý, tak jsem teda asi po stopadesátý dospěla k tomu, že se budu muset fakt snažit dělat něco se svým životem. Takové snahy dopadaly většinou něčím jako challenge: "Tak, a teď budu prostě chodit čtyřikrát tejdně do fitka a budu hrozně hustá" nebo "Tak teď přestanu pít a všechny moje problémy zmizí samy!" Jeden z posledních pokusů byl: "Tak, a teď se nechám zavřít do Bohnic, protože fakt už nevím, a uvidíme, co se stane."

"Překvapivě" všechny pokusy, až na ty Bohnice (haha), mi vydržely asi tejden. Prostě mě všechno buď přestane bavit, nebo mi to v danou chvíli přestane dávat smysl, nebo si vymyslím jakejkoliv jinej nesmysl, proč v tom nemůžu pokračovat. A pak se jede pěkně odznova (samozřejmě s nejméně dvouměsíční odmlkou dělání čehokoliv).

Vlastně jsem upřímně doteď nepřišla na to, proč tohle celej život dělám. Co je to za nesmyslnej vzorec a kam to vlastně vede. Babička, největší damage master mého dětství, vždycky říkala: "Ty nikdy nic nedoděláš, vždycky s něčím začneš a pak to necháš bejt." Tak já teď nevim. Možná se mi tahle cesta prostě líbila, zkoušet různý věci, čekat, až mě něco začne bavit natolik, že se toho budu držet a užívat si to. Možná prostě neumím užívat si věci. Není přece možný, že by mě nic z toho nebavilo dělat. Bavilo mě to. Bavilo mě hrát na klavír, bavilo mě zpívat, bavilo mě cvičit, psát si deník, číst knížky, skládat puzzle, patlat roztodivný věci rukama. Proč u toho nejsem sakra schopná zůstat.

Napadá mě, že by to mohlo bejt prostě tím, že se nedokážu soustředit na sebe. Vždycky, když se od sebe tak nějak odpoutám, stane se to samé. Začnu lítat někde venku, poznávat lidi, pít, chodit pozdě spát, chodit vyčerpaná do práce a matlat se v tomhle koloběhu do nekonečna, nebo alespoň do chvíle, dokud mě něco nezastaví. Neúspěch v práci, rozchody, až moc dlouhá opilost, šílená únava nebo ty častější, moje fav věci – deprese a sebepoškozování.

K myšlence si ublížit se vždycky dostanu stejně. A ani jsem si toho nevšimla vlastně já, to mi musela vmést do ksichtu moje terapeutka. Pochopila jsem, že je to pro mě jakási stopka. Když jsem moc démonická moc dlouho, vždycky to tak dopadne. Démonická Divoká duše, vožralá, sjetá, uvnitř rozjebaná pěkně na kašičku a roztrhaná na kousíčky. A pak přijde to uvědomění.

Aha? Zase jsem byla moc šílená. Uf, tak co teď.

A to "co teď" je tady zase, zrovna dneska. A já si uvědomuju, jaké věci mi pomáhají. A já vlastně všechno vím, vím co mě baví, už dokonce i trochu chápu KDO jsem, v Bohnicích jsem se naučila spoustu užitečných věcí, mechanismů, které mi dokážou pomoct, když se cítím na dně. A já tady sedím a říkám si, jestli mám ještě vůbec sílu. Když přece každá moje snaha zatím dopadla naprosto stejně. Nijak. 

Ten vzorec, ten můj největší problém, vlastně asi spočívá v tom, že sama sobě pomoct prostě nechci. Bojkotuju sama sebe, nemám se ráda jako člověka, mám pocit, že si nezasloužím mít se dobře. Neznám, jaké to je, mít se prostě jen tak dobře. Je to pro mě tak moc nepředstavitelné, že mi to nedává smysl.

Tak teď asi uvidíme. Teď prostě asi začnu psát blog. Nezbývá mi nic jinýho, než to zkusit znova. Tak asi tak.

Čus, Divoká