Síla

Berounská hospitalizace mi dala hodně. Neumím vyjádřit nějak normálně slovy co všechno se změnilo a jak mi to pomohlo. Od propuštění z Berouna uplynuly už skoro tři měsíce a je až neuvěřitelné, jak dobře mi od té doby je. Takhle jsem se naposledy cítila tak v pěti letech. Bez nadsázky.

Hospitalizace v Bohnicích mi zdaleka nepomohla tak, jako ta berounská. Tohle je prostě úplně jinej level. Nejvíce to však oceňuju až teď. Teď, když je mi zase špatně.

Hranička prostě jen tak nezmizí, to asi víme. Já skoro měla pocit, že už to bude všechno v pořádku. Jsem silnější než kdy dřív, ale na některé události to prostě ani zdaleka nestačí. Třeba teď. Když se zase propadneš do sraček. Prostě to najednou začne být všechno zase těžký. Všechno. 

Hospitalizace tě naučí ledacos. Jak si více vážit sama sebe, jak si uspořádat život, když je toho moc, jak odpočívat, jak důležité je umět vyhledat pomoc, když se věci začnou sypat víc, než by hraniční člověk dokázal zvládnout. Naštěstí tohle se jim opravdu povedlo. Protože teď, když už nevím, jak dál, dokážu v sobě i přes šílenou depresi a myšlenky na všemožný konečný scénáře, najít sílu, vím, co dělat, komu se svěřit, jaký je možný další postup díky krizovému plánu, jak si bezpečně ulevit a přežít to. Prostě to jen přežít, protože jednou to zase skončí a bude zase všechno v pořádku. 

Takže teď jsem na sebe vlastně pyšná, místo toho, abych podrývala svou vlastní sílu a důvěru tak, jako kdysi. Prostě se na sebe můžu spolehnout. Můžu v sobě najít bezpečné místo, kam se schovám a obejmu se. 

Všem přeju stejný klid v duši, jako mám právě teď.

Mňau.