Halfway done

Jsem hotová a zároveň vůbec. Čtvrtý týden terapeutickýho pobytu v Berouně. Dva týdny přede mnou. 

Cítím ohromný posun a zároveň jsem zahlcená svou minulostí. Až tady, po osmi letech od diagnostikování hraničky, jsem zjistila, co bylo příčinou vypuknutí nemoci. Fascinuje mě, že mě k tomu nikdy předtím žádný doktorx nedovedl. Připadá mi, jakoby najednou bylo všechno krystalově čisté, jako bych konečně objevila to, co jsem dlouhé roky neviděla, jako bych byla deset let slepá. Je to až neuvěřitelný, co ten mozek dokáže. A nejvíc komický mi přijde to, že mi stačila jedna blbá věta na první edukaci: spouštěčem může být například úmrtí v rodině. Jako co si budeme povídat, připadala jsem si jako idiot, že mi to nedošlo dříve.

Otázkou by však pořád bylo, jestli bych to zvládla zpracovat. I kdyby mi to došlo, mohla jsem se deset let válet v totálním messu úplně stejně, jako jsem se válela. Ale o tom jindy.

Každej, přísahám úplně každičkej boží den, se učím něco nového o sobě. Je to téměř zahlcující, takovej terapeutickej řízenej edging. Brodím se po ramena v obrovské žumpě mého života, rozplítám ostnatej drát rodinnejch vztahů, kterej začala motat už Eva s Adamem (promiň D. a děkuji za inspiraci ve tvým skvělým psaní) a fakt hodně to bolí. Zdá se, že v naší rodině se ten drát nikdo rozmotat ani nepokoušel, jenom přidali další velkej spletenec a mým úkolem teď je neposrat se z toho a na konci ho zodpovědně ufiknout.

Pomalu a řízeně tady v Berouně procházím jakousi divnou tichou transformací. Bojím se, že nebudu stejná a zároveň z toho mám radost. Bojím se, že se může někdy v budoucnosti stát, že mi vezmou diagnózu, že se uzdravím, že budu normální. Ale vždyť to budu přece pořád já, ale budu šťastnější. Takže to vlastně nebudu já? Uf...

Nicméně jedeme dál. Prozatím.

Tak na viděnou brzy.