Perfekcionismus

První týden hospitalizace v Berouně je za mnou. A pět týdnů přede mnou. 

Všechno není růžový a nic není černý, což dost vylučuje všechny mý oblíbený barvy života a prostě nikdy nic není přesně tak, jak chcete, žejo. Já bych si to představovala všechno růžový, trochu fialový, a to by pak bylo perfektní. Taky by bylo perfektní, aby nic nemuselo bejt perfektní. Aby mohlo bejt něco černý a abych s tím byla ó ká. A něco třeba odporně oranžový, i když tu barvu fakt nesnášim. Ale není to vončo.

Můj hyperkompenzovanej plyšovej kůň s píčou na čele musi bejt prostě furt první, furt dokonalej a silnej a hustej a hezkej a spokojenej s věcma tak, jak jsou. Když cvičím, musím to dělat často a nejlíp a musím vědět přesně, jak mají cviky vypadat, co u nich mám cejtit, musím si každej pohyb napřed desetkrát nastudovat a pořád se dovzdělávat tak, abych nebyla v něčem pozadu a nepoužívala zastaralý metody a studie. Když čtu terapeutickou knížku, musím se na to stoprocentně soustředit, všechno pochopit, číst často, abych nezapomněla, co jsem četla minule a všechno si zapamatovat a implementovat každičkou část do svého života, ideálně samozřejmě ihned. Když sedím na skupině a vyplňuju cvičení, musím vyplnit všechno a co nejlépe dovedu.

Protože jinak je všechno k ničemu. Nemá to smysl, nemá cenu v tom pokračovat, protože když z toho nevymáčknu maximum, cejtím se zbytečná a neschopná, nebudu mít výsledky tak rychle a dokonale, jak bych chtěla. Není to neonově růžový stejně jako když vymalovávám omalovánky a frustruje mě, že nefungují jako Malování.exe, že magenta není čistá magenta ale směs divnejch různobarevnejch čar, že černá není dost černá a že existuje milion odstínů odporné oranžové.

A tak si ochočím plyšovýho psa s brejlema, který bude hodný a milý a podporující a bude mi říkat, že nemusím všechno zvládnout, že svaly rostou i z chození do schodů, že i když čtu, něco ve mně vždycky zůstane a vezmu si z toho přesně to, na co mám v daný okamžik kapacitu a co mi pomůže v těch nejtěžších chvílích, že buchtičky s krémem můžu taky jíst a že po tom ráno nevstanu s kuřecíma nožičkama a neumřu na nedostatek bílkovin, že pastelky se budou vždycky chovat jako pastelky a že vybarvuju proto, abych se uvolnila a relaxovala a že když tenhle post nenapíšu hned, tak přece nezapomenu na všechny věci, které jsem chtěla napsat.

Je to náročný a ještě chvíli to nebude jiný. Ale pokud se to alespoň o kousek zlepší a zjednoduší a nebude to narušovat aktivity, které dělám, abych se cítila dobře, bude to fajn.

Ne perfektní – ale fajn.

Fajn is enough.

Take care.