Propad

 Spousta věcí zůstává neviditelná. A nepochopená. Po týdnu, kdy jsem se snažila být alespoň trochu zodpovědným funkčním člověkem, přichází další propad. Všechno je fajn a z minuty na minutu je všechno absolutní tragédie. Černá a bílá. Klasická hraniční pohádka. Tak jsem po výzvě k větší autentičnosti napsala včera večer po cestě do kina mý upřímný pocity a rozhodla jsem se je veřejně sdílet. I takhle se někdy cítím. Na pokraji sil.

Už toho mám dost. Všeho. Jeden den je mi dobře a pak se to zase posere. A už nemám chuť čekat na to, že někdy bude zase dobře. Nebaví mě to, sere mě to, je to pořád to samý dokola.

Už mám dost toho stresu všude kolem, hnusnejch čůráckejch lidí, sebe, už to nechci snášet a bejt silná. Sere mě, že musím existovat, já sama za sebe, v tomhle zkurvenym světě.

Sere mě, že než bych se vyhrabala z těchhle mrdek, trvalo by to ještě asi čtyři životy a pak mi stejně nikdo nezaručí, že se budu mít ASPOŇ FAJN.

Polibte si všichni prdel.

Nechci si furt dokola procházet tím samým, bejt chvilku nadšená z toho, že je mi dobře a že můžu dělat spoustu super věcí, a pak bejt zklamaná, sama ze sebe. Že to zase stejně nakonec stojí všechno za starou píču.

Kurva strašně moc chci křičet , jak moc je mi ze všeho blbě, jak moc už to nechci, chci se hodit pod tramvaj a bejt mrtvá, tak kurva strašně moc.

A já v tý tramvaji sedím, tvářím se jako prdel a cvakám si na telefonu. A nikdo nemá ani trochu tušení, ani trochu. A nikoho to ani nezajímá. Proč by mělo, však se každej den zabije tolik lidí a stejně si za to všichni můžou sami, čuráci. Nebyli dost silní, zoufalci jedni.

A proč bych nemohla. Proč bych nemohla se prostě sebrat a pod tu tramvaj skočit. Proč bych nemohla přijít domů a podřezat si žíly, proč bych nemohla sežrat pěkně pomalu postupně celou lékárničku. Proč ne?

Vždyť je to vlastně dobrej nápad.

A hrozně to chci někomu říct, ale nemůžu. Všechny by to ranilo. A říkali by si co udělali špatně. Nic, nic jste neudělali špatně. To jenom já jsem porouchaná a už mi ten čas tady stačil.

No a já teď ležím v posteli, přehrávám si tu situaci a je mi mně samotný líto. Štve mě, že se takhle musím cítit. Ale nic s tím neudělám. Prostě to cvakne a dobrá situace je najednou naprostou tragédií. Už je mi zase dobře. Tak uvidíme, na jak dlouho.

Čus, Divoká.